Ženská otázka?

Pokládám si otázky. Být úspěšná a přesto nebo právě proto zůstat ženou? Vydobýt pozici v „mužském světě“? A jsou tyto ženy ve své podstatně šťastné? Nebylo by jim lépe doma s dětmi a plně si toho užívat? Spousta žen je nešťastná, protože (a teď mám na mysli konkrétně Českou republiku) praxe ukazuje, že jejich neplacená práce doma, které je většina, není náležitě oceněná. Možná proto se pak my, ženy, které se jednou chceme dobře postarat o své děti, snažíme ukázat, že máme také ty ostré lokty a že dokážeme využívat mužských zbraní. Ale je to vlastně to, co chceme?

Tyto otázky ve mně, krom jiného, vyvolal rozhovor s jistou ženou. Myslím si (ačkoli ona má patrně jiný názor), že je ve své podstatě velmi emancipovaná. Dokázala to, co by dle přetrvávajících společenských regulí měl de facto obsáhnout jen muž. Dokázala, krom kvalitní výchovy tří dětí (což nepovažuji za samozřejmost) finančně zabezpečit rodinu, a to nejen v době, kdy byl její partner, příčinou vážné nemoci, neschopen podílet se na rozpočtu ani běžném chodu rodiny. Nedosáhla zajisté v životě všeho, co chtěla a zaplatila určitě víc, než si kdy myslela. Ale může se otočit a říct, dokázala jsem to a být na sebe pyšná. I její děti to tak bezesporu cítí.

Věnuje se profesi, ve které zastoupením dominují muži, ale dokáže ji dělat svým ženským citem. Má úspěchy, ale jistě ne takové (měřeno jednotkou peněz), jaké by měl na jejím místě muž. A já si strašně přeji, aby se to jednou změnilo. Přeji si to sobecky i kvůli sobě, protože jednou se ocitnu na podobné dráze života. V jiné trati, ale taky poběžím s větrem o závod. A doufám ve štěstí, že třeba s větrem v zádech.

Myslím si, že v dnešní době všechny pracující ženy prožívají tak trochu rozpor. Mají pocit, že nejsou za svůj výkon dost odměněné. Vrátím se proto na začátek. Jednou z možností je i fakt, že ženy dělají především neplacenou práci. Když to převedu do absurdního příkladu – na kolik byste vyčíslili hodinu mateřské péče? Lásky, odpovědi na dětské dotazy, ale i péči o chod domácnosti, která stále je povětšinou na bedrech ženy?

Je sice možné namítnout, že ženy skutečně odpracují „jen“ 36,5h týdně (plný úvazek) oproti mužským 41,0h za stejnou dobu[1]. Ale mnohem více času věnují již zmíněné výchově dětí. A to je přece stejně společensky hodnotné, jako ekonomické statky! A doufám, že na tuto hodnotu, jako otcové a manželé, přijdou i čeští muži.

Bohužel mám kolem sebe spousty žen, mající malé děti, které se dobrovolně věnují jejich výchově a pečují o teplo domova a cítí se nebýt oceněné tak, jak by si zasloužili. Slýchávám občas jejich rozhovory a říkám si, takhle to já přeci nechci. A proto se já i část mé generace tak moc lopotíme za vysokými posty a ohromujícími výkony v práci, odkládáme rodinu a zapomínáme tak na to, že být matkami je výsada.

Přeji si, aby si každá žena mohla vybrat. Mít možnost věnovat veškerý svůj čas výchově dětí a nemít pocit, že jí něco utíká anebo spojit práci, která ji naplňuje, s péčí o rodinu. K oběma stavům povede jistě dlouhá cesta. V obou situacích je nesporná výhoda mít chápajícího partnera a v té druhé navíc osvíceného zaměstnavatele. Naštěstí i tací již jsou a výsledky se dostavují. Existují firmy, které svým zaměstnankyním a zaměstnancům umožňují skloubit rodinný a pracovní život.

Myslím, že se mi podařilo odpovědět na své otázky. Sama za sebe chci být jednou dobrou mámou, která se ale bude umět realizovat v pracovní sféře. Sice po čas útlého věku svých dětí v menší míře, ale s pocitem, že to co dělám, je správné a smysluplné.